Ve dnech 14. 6. až 16. 6. absolvovali žáci VII. B matematické soustředění v pensionu Mlýnky v Jeseníkách. Na programu byla především matematika, dále hry, fotbal, dokonce i ragby, trochu češtiny, stezka odvahy, a to v duchu spolužáci spolužákům a hlavně naučná stezka vedoucí k Velkému mechovému jezírku na Rejvízu.
Každý žák dostal za úkol napsat o dvou dnech soustředění několik vět a to tak, aby vzájemně na sebe navazovaly. Tady jsou:
Úterý
V 6.45 jsme si dali sraz na vlakovém nádraží v Brně. V 7.00 jsme šli na nástupiště. Vlak přijel a my jsme nastoupili. (Jan Kotlařík)
Cesta vlakem byla dlouhá, ale utíkala rychle. Kvůli výluce jsme museli přestoupit na autobus. Cesta autobusem byla také plná zážitků. (David Bártek)
Pak jsme šli 200 metrů k překrásnému pensionu Mlýnky. Tady jsme se také ubytovali. Pokoje byly pro dvě až šest osob. (Tomáš Novotný)
Čekali jsme dvě hodiny na oběd. Bylo kuře s rýží. (Jan Kolbl)
Během odpoledního klidu jsme hráli venku fotbal a také jsme si hráli se psy. Pak jsme museli jít do jídelny. (Filip Urbánek)
Řešili jsme matematické úlohy. (Ondřej Jahoda)
Po matematických úlohách jsme měli chvíli volno a poté jsme šli na večeři – špagety s rajčatovou omáčkou. (Filip Zadražil)
Po večeři jsme šli hrát fotbal a poté jsme šli na louku zahrát si hru Sněhurka a sedm trpaslíků. (Dmytro Barchuk)
Středa
Ráno jsme předčasně vstali a dívali jsme se na televizi. (Tomáš Kesl)
Poté jsme šli na snídani, kde si většina dala housky s tuňákovou pomazánkou. (David Jindra)
Dostali jsme pak svačinu. (Michail Ivanov)
Pak jsme šli čekat před chatu. (Tomáš Liška)
Jeli jsme na výlet. (Nepodepsal/la jsem se.)
Kvůli zdržení některými jsme nestihli autobus na Červenohorské sedlo. (Kateřina Hajnová)
Museli jsme vymyslet jiný program. (Markéta Jelínková)
A tak paní učitelky napadlo jít k mechovým jezírkům. (Adéla Marchewková)
Ta chráněná oblast se jmenovala Rejvíz. (Lucie Hoang)
Když jsme přijeli na Rejvíz, snědli jsme svačinu. (Natálie Hájková)
Pak jsme vyrazili na cestu. (Aneta Fajová)
Šli jsme k mechovému jezírku. Začalo pršet. (Radka Sedláčková)
Čekali jsme hodinu a půl na autobus a pak i na autobusovém nádraží v Jeseníku. Přišli jsme do pensionu a převlékli jsme se. (Julie Schoberová)
Pak jsme šli do jídelny a dělali jsme různé úkoly, které nám zadali učitelé. (Kristýna Reinhardová)
Stezka odvahy – pohled těch, kteří ji připravili i těch, kteří se jí zúčastnili:
Ve středu jsme šli po večeři prohlédnout cestu, kudy měla vést stezka odvahy. Když jsme se vrátili, převlékli jsme se a nalíčili na strašení. Jakmile se setmělo, vyrazili jsme strašit ostatní. Kluci měli za úkol strašit za stromy, holky za větvemi a já jsem měla za úkol hlídat, aby se každý v závěru podepsal. Dopadlo to celkově docela dobře. (Markéta Jelínková)
Příprava a organizace stezky odvahy mě bavila víc než účast na ní. (David Bártek)
Bylo to zábavné připravovat. (Natálie Hájková)
Já jsem připravoval stezku odvahy. Ta se moc nepovedla, protože chodili po silnici, která byla moc široká. (Tomáš Novotný)
Viděla jsem spoustu pokreslených obličejů a lidi, kterým ten pokreslený obličej nešel smýt. Jo, a dali mi na hlavu krabici. (Kateřina Hajnová)
Můj názor na stezku odvahy je takový. Bylo to určitě dobře připravené až na to, že jsme s Dmytrem vždy viděli siluety připravujících a nejvíce děsivé byly malé kanálky, o které jsme zakopávali. Zpívali jsme si cestou „Kanikuly“. Jinak dobře připravené a dobré. (Ondřej Jahoda)
Ze začátku jsem se nebála, protože jsme jedla sušenky. Potom ovšem ostatní začali mluvit o hororech a příbězích, které se staly, tak jsem se bála. Šla jsem čtvrtá, pouštěli nás po dvou minutách. Jak jsem šla, zdálo se mi, že mě někdo sleduje, ale nedávala jsem to najevo. Pak na mě někdo zařval a hodil mi na hlavu krabici. Byla jsem zmatená, protože mi v jednom kuse šlapali na nohy. Pak jsem šla dál (až mi ovšem sundali tu krabici). Začali štěkat psi, neviděla jsem na cestu, zakopla jsem. Šla jsem dál a uviděla jsem dvě dívky, šla jsem dál a uviděla jsem světlo…svíčky a krev? Ne, jen červený lak na nehty.Konec? Bohužel! (Julie Schoberová)
Dobrá stezka, ne moc strašidel, až na ty žlábky na vodu na cestě. (Jan Kotlařík)
Na stezku odvahy jsem šla jako poslední ze skupiny. Cestou jsem sbírala svítící kameny, které vyznačovaly cestu. Za zatáčkou měli vybafnout kluci. Jenže si povídali, tak jsem o nich věděla. Vybafli na mě a dali mi na hlavu krabici. Tak jsem si ji z hlavy zase sundala, vrátila jsem ji jim a dohodli jsme se, že budou sbírat kameny místo mě. Kousek jsem šla, na louce byla zatáčka ve tvaru C s tím, že uprostřed byly za keřem holky. Jelikož svítil měsíc a ony tam měly baterku, tak jsem o nich věděla. Ale lekla jsme se, když mi noha sklouzla do žlábku na vodu. Šla jsem dál a tam byla chata. Před ní byla krabice, na níž byl papír. Zezadu od chaty někdo vyběhl, ale neotočila jsem se. Podepsala jsem se a šli jsme domů. (Radka Sedláčková)
Bylo to docela zábavné připravovat. (Lucie Hoang)
Na náš věk mi to přišlo divné. Ale nechci urazit připravující. (Adéla Marchewková)
Bál jsem se. Ale strašidly to nebylo. (Filip Urbánek)
