Ve středu 14. června 2023 jsme vyrazili se školou na dějepisnou exkurzi do Terezína a Lidic.
Terezín je malé město, které bylo postaveno za vlády císaře Josefa II. jako vojenská pevnost na obranu před Pruskem. I když byla pevnost ve své době nejmodernější v Evropě, nikdo ji nikdy nedobyl, protože ji nikdo nikdy nedobýval. Těžko říct, jestli je to dobře, nebo ne. Kdyby byla dobytá, možná by se z ní nestalo na konci 19. století vězení. Není zajímavé, že pevnost, která měla bránit ty uvnitř před těmi venku, nakonec sloužila právě opačně a bránila těm uvnitř vyjít ven?
Celá pevnost působí smutně. I když je postavená z červených cihel, které svítí mezi zelenými trávníky a stromy, nese v sobě tíhu historie. Nikoho neochránila, ale naopak lidé uvnitř umírali. Takže by měla být spíš černá na znamení smutku. Dnes už víme, co se v ní stalo za 2. světové války. Že do ní sváželi Židy z Čech, Moravy, Rakouska, Německa a dalších zemí. Bylo jich přes 150 000 a tři čtvrtiny z nich se nikdy nevrátily domů. Terezín nebyl vyhlazovací tábor, bylo to spíš překladiště lidí předem odsouzených k smrti. Ti lidé se tam mačkali, čekali na transport, trpěli a umírali často dřív, než je někam odvezli.
Josef II. se prý snažil zlepšit podmínky vězňů a snižoval jim kruté tresty. O sto padesát let později se v pevnosti, kterou nechal postavit, děly ty vůbec nejhorší věci. Vězňům, dětem a všem, na které nacisté ukázali. Možná to znamená, že budoucnost není vždy lepší než minulost, ale že se lidstvo někdy vrací k tomu nejhoršímu, co dokáže. Možná se lidé nedokážou poučit a věří, že krutost se dá omluvit. To, co se odehrálo před osmdesáti lety v Terezíně, se omluvit nedá. A proto si to musíme připomínat, aby lidé neopakovali svoje chyby a už nikdy nepovažovali jiného člověka za věc nebo číslo. Možná proto svítí zdi v Terezíně červenou barvou. Abychom nezapomněli na prolitou krev. A stejné pocity jsem prožíval i v Lidicích, kde o strašném osudu obyvatel už nemohly vypovídat ani budovy, protože ani ty neušly lidské zlobě.
Maxim Göttinger, VIII.C
