Vánoční přání

Zařazeno v:

napsala Magdaléna Kaňuchová, V.C

V jednom krásném městečku žila dívka jménem Hedvika. Její rodina byla moc chudá a Hedvika to chtěla změnit. Tak jednou zašla do zámku přímo za králem a řekla: „Pane králi, za chvíli bude svátek, který se jmenuje Vánoce, a bylo by od Vás fér, kdybyste dal naší rodině pár drobných. Naše rodina Vám dodává ty nejlepší brambory, rajčata a saláty, tak Vás moc prosím.“ Král se na Hedviku podíval a řekl: „Milá Hedviko, máš pravdu, dáme vám pár drobných.“
V tu chvíli, co to dořekl, vstoupil do místnosti pohledný mládenec.

Král se podíval na Hedviku a řekl: „Nechceš si rovnou (ze srandy) vzít prince, Hedviko?“
Hedvika řekla: „Ale já nemám královskou krev!“
Král odpověděl: „Nevadí, princ potřebuje pilnou a hodnou ženu. Víte co? Vy dva budete spolu pár dní, uvidíme, jak vám to půjde.“
Princ se podíval na Hedviku a řekl: „Tak dobře, otče!“ Představil se: „Já jsem Martin. A ty?“
Hedvika se zarazila a řekla: „No, já jsem Hedvika, princi.“
„Nemusíš mi říkat princi, říkej mi Martine, prosím.“
Hedvika kývla hlavou. Král pověděl, že spolu budou až do Vánoc. Oba lehce kývli hlavou. Král rychle dodal: „Služebný!“
Služebný přiběhl a zeptal se: „Co potřebujete, veličenstvo?“
Král řekl: „Prosím, oblékněte Hedviku do krásných šatů.“
Hedvika se zarazila. „Cože? Já myslela, že budeme spolu od zítřka!“
Král se zasmál a řekl: „Běž se převléct na oběd, budeš krásná“, a usmál se. „A ty se taky převleč!“
„Ano, tati!“, řekl princ. Nastal čas oběda. Všichni seděli u stolu. Kromě Hedviky. V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stála Hedvika v krásných šatech. Byly bílé a měly na sobě růžičky. Princ oněměl. V tu chvíli se do Hedviky zamiloval. Vstal, odtáhnul židli a řekl: „Posaď se prosím!“ Královna se usmála, totéž i král. Hedvika se posadila a řekla: „Děkuji, Martine! A dobrou chuť!“

Uběhlo pár dní a Hedvika věděla, že už prince neuvidí. Ale na jednu věc zapomněla. Zapomněla na to, že jsou Vánoce. Už byl večer a Hedvika se rozloučila s Martinem. Za Martinem se zabouchly dveře. Královna přišla a zamračila se. Pověděla: „Ty ji necháš jít? Já ti to vidím na očích, že ji máš rád! A nezapomeň, dnes jsou Vánoce! O Vánocích se plní přání!“
Hedvika šla se slzou na krajíčku pryč. Pak ji zastavil starý pán a řekl: „Pročpak pláčete? O Vánocích byste neměla plakat!“
Hedvika odpověděla: „Miluji člověka, kterého už nikdy neuvidím!“
Stařík se usmál. „Paní, o Vánocích se plní přání, tak běžte za tím svým klukem a už neplačte! Nesluší Vám to!“
Hedvice došlo, že ten stařík měl pravdu. Chtěla stařečkovi poděkovat, ale už tam nebyl. No a co, že tam nebyl? Hedvika se rozběhla k zámku, jenže v tu chvíli uviděla mládence, který vypadal jako princ Martin. A taky to byl princ Martin! Rozběhli se k sobě a obejmuli se. Najednou začalo sněžit.
Princ Martin z kapsy vytáhl krásnou krabičku s ještě hezčím prstenem a řekl: „Hedviko, nikdy jsem nepotkal vtipnější, chytřejší a hlavně krásnější dívku, než jsi ty! A proto jsem se rozhodl, že bych si tě rád vzal za ženu. Tedy, jestli chceš…“
Hedvika se samým štěstím rozplakala a potom dodala: „Jistě, že si tě vezmu!“
Potom se pořádně obejmuli a šli to říct svým rodinám. Jejich rodiny to vzaly dobře.

Za pár dní se vzali, a potom měli dvě krásně děti. Staršího chlapce Lukáše a mladší dívku Lili. A všichni žili šťastně, dokud neumřeli. A málem bych zapomněla, plyne z toho ponaučení, že o Vánocích se plní ta nejlepší přání!

Konec
(snad se vám líbí, děkuji za přečtení)
Majda